Ticho, chaos a řád

Chaos je energií uvnitř baterie stroje. Řád je energií uvnitř plánu stroje. Pokud je plán dobrý, pak plán zodpovídá všechny otázky ohledně stroje. Potom nikdo neklade otázky, což plodí ticho. Jediný zvuk je švitoření samotného stroje, vznikající v baterii poháněné silou chaosu.
~
Tichem se začíná.
Ticho neklade otázky.
Ticho je věc, do které když zakřičíme, tak slyšíme jen svůj vlastní křik.
Ticho je to, co nám na naší otázku neodpoví ničím jiným než zopakováním naší otázky.
Jak lze budovat na tichu? Jak lze budovat na tichu tak, aby vzniklá metoda byla konstruktivní. A navíc chceme-li, aby tato metoda byla důstojným protihráčem ticha. Aby spolu tvořili harmonickou dualitu. Zkusme pro tuto úlohu vzít nejprve chaos.
Chaos je to, co nám na naši otázku odpoví absolutně nesouvisející odpovědí.
Začali jsme tichem, tichem začíná každý rozhovor. To co přijde po tichu je nutně arbitrární a já zvolil symbol arbitrárnosti: chaos. Není v tomto případě to nejarbitrárnější nejméně arbitrární? Nyní chci zase něco svým způsobem tichého, chci protipól chaosu. Ale zároveň i protipól ticha. Chci utvořit trojúhelník. Jako třetího hráče si přizvu řád.
Na začátku rozhovoru je ticho, po tichu nutně následuje chaos, avšak v naprostém chaosu není rozhovor možný a tak je zapotřebí řád.
Co to vlastně je řád? Řád jsou pravidla. Řád jsou zákonitosti. Řád jsou vztahy. Nejuchopitelnější způsob jak nahlížet na vztahy je nejspíš zabývat se vztahy mezi dvojicí věcí, vztah první věci k druhé věci. Jenže každá dvojice věcí má mezi sebou mnoho vztahů. Na základě toho se můžeme na řád dívat následovně: Vezměme si dvě věci A a B. Vztah A k B v kontextu C můžeme zhmotnit takto; nejprve uvedeme věc A do kontextu C, čímž dostaneme věc X. Potom také uvedeme věc B do kontextu C, tím dostaneme věc Y. Nakonec necháme X aby se projevilo v kontextu Y, tato reakce R nám zajímavým způsobem reprezentuje vztah A k B v kontextu C. Dalo by se říci, že toto vyjádření manifestuje řád skrze princip relativity.
Zkusím to vyjádřit na analogii s lidskými vztahy. Seznámíme Adama s Cecílií a necháme ho, aby si na ní udělal názor. Potom tuto dívku ukážeme i Bedřichovi a necháme ho, aby si i on udělal na Cecílii názor, podobně jako jsme nechali Adama. Až si to oba dva dostatečně promyslí, poprosíme Bedřicha, aby svůj názor řekl Adamovi. Adamův názor na Cecílii je konfrontován s Bedřichovým názorem a to co nakonec Adam řekne je názor Adamova-názoru-na-Cecílii na Bedřichův-názor-na-Cecílii. Tedy výsledek je vztah Adama k Bedřichovi v kontextu Cecílie.
Zkusím to vyjádřit ještě jinou i když nejspíš umělejší analogií. Vezměme si boha Arnošta, člověka Bořivoje a předmět Cívka. Nejprve dáme Cívku bohovi Arnoštovy aby se jí inspiroval a na základě této inspirace něco stvořil. Arnošt stvoří robotického muže Xantipa. Pak tu samou Cívku dáme člověku Bořivojovi, aby také stvořil svůj výtvor. Bořivoj díky inspiraci z cívky stvoří elektromagnet  Yapal. Nyní necháme Xantipa, aby se inspiroval Yapalem. Xantip vytvoří magnetický rybářský prut Rozaar, kterýžto manifestuje vztah boha Arnošta k člověku Bořivojovi relativizovaný předmětem Cívka.
~
Tyto předchozí úvahy jsou pokus o analogii popisující kalkul kombinátorů S,K a I.
Každý kombinátor, neboli uzavřený výraz lambda kalkulu (tedy takový výraz, ve kterém se nevyskytují žádné volné proměnné) je vyjádřitelný pomocí kombinace dvou kombinátorů S a K.
Proč analogizovat tak široké pojmy jako jsou ticho, chaos a řád právě řečí lambda kalkulu? Vhodnost vidím v tom, že lambda kalkul je právě minimalistický přístup k uchopení samotného fenomenu jazyka. Dále pak vhodnost vidím v tom, že ústřední pojem lambda kalkulu je pojem funkce, pojem který chápu jako základní jednotku abstrakce jejíž fundamentální vlastností je schopnost být napojitelná na další abstrakce. Funkce je tedy to co má vstup a výstup; to čemu můžeme klást otázky a co dává odpovědi; to co umí reagovat; to co „tvoří na základě inspirace“; to co uvádí věci do kontextu. Funkce je článek v řetězu a vstup s výstupem jsou vlastně její jediné povinné atributy; to znamená že funkce společně budují řetězy, jejich články jsou prakticky neomezeného tvaru, jediný požadavek na ně je, aby je bylo možno na tento řetěz pověsit. Funkce je pro mne abstrakce události v toku událostí; v čase. Funkce jsou brilantní kompromis mezi rozmanitostí a stejnorodostí.
Inspirací pro ticho mi je kombinátor I, neboli identita.
I := λ x . x
Ticho je věc, do které když zakřičíme, tak slyšíme jen svůj vlastní křik.
Inspirací pro chaos mi je kombinátor K. Přesněji řečeno, K je mi šablonou pro chaos.
K := λ x y . x
Samotný chaos není možno zachytit už z jeho základní podstaty. Proto se na střetnutí se s chaosem koukám jako na střetnutí se s pastí či střetnutí se s překvapením. Chaos je to, co nám na naši otázku odpoví absolutně nesouvisející odpovědí. Vezměme si libovolné P, potom (K P) je jedna instance chaosu, jedna jeho past, jedno jeho překvapení. (K P) je funkcí jedné proměnné, konstantní funkce vracející pro libovolný vstup vždy P. (Myslím že je poetické, že klasická definice pravdy v lambda kalkulu je právě K. Naproti tomu lež je K* := λ x y . y ; v čemž čtu mezi řádky, že rozdíl mezi pravdou a lží je čistě lexikografický. Pravda a lež jsou jako obrazy M.C. Eschera, kde co je konvexní je vzápětí konkávní. Chaos, hnací síla lži, je roven pravdě. Protiklady se definují.)
Inspirací pro řád mi je kombinátor S.
S := λ a b c . ( ( a c ) ( b c ) )
Přiznám se, že na rozdíl od dvou předchozích kombinátorů, jsem tento zařadil do trojice proto, že jsem věděl že společně s kombinátorem K tvoří bázi pro vyjadřování všech možných kombinátorů. Zatímco k I a K jsem se dostal od ticha a chaosu, naopak k řádu jsem se dostal od S. Tedy opačným směrem. Někdo nazývá S substitucí. Já v ní vidím pojem relativity a řádu, kteréžto vidím jako těsně propojené pojmy, protože jsem přesvědčen, že řád je, zda-li vůbec popsatelný, pak popsatelný jen skrze relativnost pojmů, v opozici k popisu skrze absolutní pravdy a dogmata.
Kombinátor S tedy chápu jako velkého mudrce, který odpovídá na otázku která zní: Jaký je vztah A k B v kontextu C. A mudrc nás seznámí s tím, co se stane když seznámíme seznámení-A-s-C se seznámením-B-s-C. Také ovšem můžeme S chápat jako funkci dvou proměnných, kterážto vrací funkci jedné proměnné. Tato funkce představuje vztah A k B a její jediný argument je kontext, ten kontext, ve kterém nás zajímá vztah A k B.
Pokusím se pro přehlednost celou úvahu ještě jednou rekapitulovat: Vyšel jsem z ticha jako základního stavebního kamene. Následně jsem položil otázku: Jaký další prvek by doplnil ticho? Oproti tichu je vše arbitrární a tak tím nejméně arbitrárním je jen to nejvíce arbitrární, tedy chaos. Pak jsem se zamyslel jak formalizovat tuto dvojici a napadlo mně pomocí jazyka.  Minimalistickou matematizovanou formou jazyka je lambda kalkul. Jako základní vlastnost ticha, tak aby mohlo být zapojeno do onoho řetízku vstupů a výstupů, vidím jeho netečnost. Tedy odtud: Ticho je věc, do které když zakřičíme, tak slyšíme jen svůj vlastní křik. Chaos jsem se pokusil popsat jako nastražené pasti či překvapení. Chaos je to, co nám na naši otázku odpoví absolutně nesouvisející odpovědí. Nyní jsem byl v situaci, kdy jsem měl dva pojmy popsané pomocí kombinátorů K a I, což přímo vybízí k zamyšlení, jaký pojem se za ním skrývá. Došel jsem k názoru, že je to řád, odpovídající na otázku: Jaký je vztah A k B v kontextu C?
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s