Oříšková singularita

Singularitu prosím. Jakou příchuť mladý muži? Oříškovou prosím.
~
Začínám vyprávěním o postupně se formující konspirační pohádce, kterou žiju. Něco mezi hrou, nemocí a duchovním prozřením. Subjektivní jak peklo.
~
Vyšel jsem z budovy, a už bylo znát příznaky toho, jak se svět hnul. Slunce svítilo a déšť nepršel. Lidi byli hezčí, ale ne o tolik moc, aby u nich člověk strávil zbytek života. Spíš tak, aby kolem nich jen prošel a zaslechl, jak se dvě holky smějou. Optimálně. Šel jsem dál na Tradiční. Kapky padaly do biorytmu. Čišel z nich podobný pocit, jaký by vyprodukovalo velké piáno, po kterém by se člověk prošel. Všichni tušili změnu, ale nikdo z toho neblbnul, lidi si lebedili za chůze. Ve dveřích sámošky stál vietnamec a koukal se ven na singularitu, oba jsme na sebe kývli ve vzájemném pochopení. Auta tu furt byla, přechody pro chodce byl vtip, který můžete a nemusíte dodržovat. Stejně tak semafory. Vyzkoušel jsem si, že semafory jsou opravdu vtip. Baťoch ztratil veškerou tíhu a jen příjemně seděl na zádech jako pohodlný krunýř. V kapse jsem cítil metaforickou sílu telefonu. Vědomí toho, že odedneška jde každá moje pravdivá i alternativní vzpomínka vyYouTubit mě nejprve trochu zaskočila, trochu deprimovala, dost uvedla do rozpaků, ale nakonec se ztratila ve spršce dobře namířených řešení. Každý zná slušnost a až se bude se mnou bavit, nepoznám na něm co o mě ví. Každý se po singularitě musí smířit s tím, že udržet soukromí sobě je jednoduché, horší je udržet soukromí všem ostatním. Není problém utéct před ostatními, těžší je utéct před sebou samým. Pocit toho že to tak bylo vždycky a že jsem byl jen přizván do starého klubu sílil čím dál víc. Vše je jen rekurzivní fraktál. Aby stroj mohl fungovat, musí se udržovat v chodu. Aby mohl být v chodu navždy, musí být projektován stále. Měli jsme dost času. Zpráva, která byla na dosah ucha, zněla: „Vidíš to, to pomáháš vytvořit, tak se zapoj kamaráde. Ale dneska se spíš pozorně dívej, ať se máš na co těšit. Nechej se svézt. Na vlně dobré vibrace.“ Zkoumal jsem a přemýšlel, vědomí toho že kreativní síla je nevyčerpatelná víc než všechny vygooglitelné obrázky hřála jako paprsek na usychajících zádech. Podstata světa je orgazmická, orgasmus je fraktál rekapitulující celou soulož, smrt je orgazmus života. Moje smrt je Tradiční, což v tuto chvíli ještě nevím, neboť k ní směřuju každým dalším krokem a užívám si. Pocit že singularita je subjektivní má za následek reinterpretaci zážitku. Stálá reinterpretace je jedna  z hnacích sil kreativity. Uvědomujíce si, že přestávají platit zaběhlá okoukaná pravidla jak v tom jak přemýšlím, tak v tom co vidím, se hravost mojí nálady jen zvyšuje. Jestliže u něčeho předpokládám, že tak a tak to funguje normálně, tak zároveň vím, že nemám k sobě v tuto chvíli dost respektu, abych věřil svému úsudku a věřil, že jsem to odhadl dobře. Protože nemám s čím porovnat své nově vznikající interpretace dějů, rezignuji na pravdivost. Plavu v hravosti okamžiku. Přemítajíc nad lidmi svého života dokola narážím na jejich vtipné poznámky, které nějakým způsobem naznačovali, že oni jsou už v klubu. Postupně jsem se smiřoval s myšlenkou, že pokud přijdu na Tradiční, tak tam může být prakticky kdokoliv. Mohou tam být všichni, kdož jsou z mého okolí v klubu. Co když je Tradiční oslava mého přijetí do klubu. Čím dál víc jsem z Tradiční cítil respekt i touhu na ní být. Její psychadeličnost mi přišla abnormální. A já začínal koketovat s myšlenkou, že Tradiční je manifestace mé osobní singularity. A mluvíce v konvenčnějších termínech dnešní doby, že Tradiční je moje smrt. Neboť v době neomezených možností je jen neznámo vhodným substituentem smrti. Chápal jsem Tradiční jako temný klenot. A přemýšlel o tulácích svého života a o tom jak dlouho se asi toulali než došli na svou Tradiční. Po tom, co se svět hnul, má každý člověk na mapě své místo, svůj temný klenot, svou singularitu, svou Tradiční. A populární střízlivá transhumanistická singularita na konci času je Tradiční pro celý kolektiv. Každý Átman má svou Tradiční, jak duše světa tak duše Františka.
~
Následuje příběh, který vidím (a zvláště tehdá jsem ho viděl) ve spoustě věcí a myslím, že je důležitý: Člověk sedí na kole a šlape, aby se někam dostal. V cestě mu stojí kopec. Člověk jede do kopce. Cestou na vrcholek kopce to může a nemusí vzdát. Na vrcholu kopce je čas na to, aby se kochal. Pak následuje cesta dolů. Na ní se může vysekat. Pokud se nevysekal, pak člověk sedí na kole a šlape, aby se někam dostal.
Život je fraktální kopec. Kopečnatý kopec s kopci na kopcích kopců.
Vezměme si masturbaci nebo soulož, kteréžto shledávám jako kvalitní analogie světa. Průběh se nezdá být vždy takový, neboť některé fáze jsou tak krátké že se zdají být přeskočeny. Člověk má touhu, kterou chce ukojit. Tím vyráží na cestu na kole. Ze začátku je touha víc psychická než fyzická, zvíře zatím hlodá v hlavě a tělo není nutně zvířetem. Tedy jede do kopce. To že se nezadaří, protože se nepostaví či nezvlhne znamená, že cestou do kopce se člověk vzdal. Vrcholkem kopce není příchod orgazmu, ale stav kdy člověk ví, že už nebude problém aby přišel. Cesta z kopce je ta oblíbená část. A orgazmus je to vysekání. Čím rychleji se z kopce člověk rozjede a čím pevnější je zeď o kterou se rozmázne, tím líp. Pozor na kamínky a větve, které se mohou po cestě zaplést do kola a způsobit nedobrovolný pád, cílem je co nejmasivnější destrukce všeho. A někdy ke kolizi nedochází. Svět okolo exploduje, ale člověk sedí na neochvějném kole.
Tak já chápu Firthovo „The trick is in the timing“.
~
Svět kolem se vylidňoval a já to začínal brát jako důsledek toho, že všichni už jsou nebo jdou na Tradiční. Mou, svou, kdo ví? Já ale ne, nemusím dnes a nemusím zítra, můžu kdykoliv a nemusím nikdy. Co se mi nestane, nestane se nikdy. Svět, po tom co se hnul, je místo, kde se na věci nespěchá. A já tehdy nechtěl spěchat. Svět se vylidňoval, i protože jsem měl namířeno do přírody. Tam kde budu sám. Na cestě za Vodníkem z dětství, který odešel.
Přišlo mi, že v pohlém světe bude hodně vzpomínání. Bál sem se osamělosti a toho že lidi, co potkám už budou míň z masa a víc ze vzpomínek než tomu bylo dřív. Rozesmívala mě představa toho, že snový svět začne být víc fyzický než ten pravý. A samozřejmě sem celou dobu tušil dočasnost, ač dobře kamuflovanou, tak ne úplně zasunutou na místo, kam by mysl nešťourala. Věděl jsem, že je to halucinace, tedy periskop do světa duchů. Nebo periskop do Olympu, chcete-li. Nebo periskop do paranoii, chcete-li. Nebo periskop do pekla, chcete-li. Nebo periskop do budoucnosti, chcete-li. Nejspíš ale periskop do jiné slupky, slupky která je většinu času průhledná a proto neviditelná, ale tušená. Když ale do ní kápnete barvičku, ta se usadí na různých záhybech, vrtulkách a pichlácích doteď neviditelných a v tu dobu máme možnost zahlédnout část té tušené netušené slupky.
Tak jako je orgazmus konec soulože, tak je smrt konec života. Život i soulož jsou fraktál, to znamená najdeme v nich části, které jsou podobné celku, jen pokroucené a pro tyto části zase platí, že jsou fraktál. Někdy si lidé rádi představují, že před tím než umřou, proběhne jim celý život před očima. Jenže zrychlený, tím pádem pokroucený. Některé pasáže tak dobře nevyzní, když jsou zrychlené. Některé však pochopíme až při větší rychlosti promítání, například když se nám dají do souvislosti dvě věci co by byly v normální rychlosti moc daleko od sebe ale při fast forward už to tak daleko není. Berme však na zřetel, že toto zrychlené přehraní je stále součástí života, takže až dojdeme v přehrávání až nakonec začne ještě rychlejší přehrávání, tedy další přehrání, při kterém toho ještě víc nepochopíme, kvůli nadměrné rychlosti a při které toho ještě víc pochopíme kvůli tomu že už je rychlost dostatečná. Vyšší rychlost přehrávání sbližuje vzdálené a vzdaluje blízké. Richard říkal, že to co v konečném důsledku zapříčiňuje smrt jakožto konec je neschopnost unést tu rychlost přehrávání, která se stále zvětšuje a zvětšuje.
~
Protože je důvod následuje po něm důsledek. To co píše uvnitř nás, vyžaduje něco vířit. To není tak, že realita chce být popsána. Ten samotný popis je jedno vřetýnko reality. Klid a mír vyžaduje nečinnost. Činnost produkuje jen další činnost. Kdo popisuje svět, může zapomenout, že ne nutně zbývá ten, kdo by popsal jeho. Proto musíme dát pozor na výřečnost bez konce.
Nějaké estetické jadérko ve mě mi říká, že věty které jsou stejně dlouhé, jako jsou široké, mají zvláštní půvab. Délka věty je počet jejích slov. A její šířka se mění napříč touto větou, v každém slově je jinak široká; každé slovo je jinak široké. Šířka slova je délka věty potřebné na popsání tohoto slova.
Trišč říkal, že ticho je stejné jako metaticho. To znamená i to že, ticho je svoje vlastní vysvětlení. Svůj vlastní popis. Ticho o tichu není tišší nežli ticho, obě jsou stejně hlučné věci. A já tu sedím, na krku havajský věneček co byl přibalen do Jägermeisteru jako dáreček a snažím se rozvířit ticho tím, že píšu o tom jak ticho chce, abychom byli zticha. Je lež, že ticho něco chce. Ticho jde jen příkladem. A to co se Trišč často snaží říct je, že když už mluvíš, tak mluv pořádně. To je heslo lakoničnosti. Jsou dvě věci v opozitu, lakonie a hravost, lakonie a bezstarostnost, lakonie a hloupost, lakonie a ukecanost, lakonie a podrobnost. Co je nejvýstižnější slovo, pro tohoto partnera lakonie, nevím.
Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Oříšková singularita

  1. Jan napsal:

    Famózní článek, děkuji.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s