Sikejdamen

„Jak dlouho se budeš rozhodovat, když ti dám věčnost?“
„Potom se rozhodnu rychlejc, než se rozhodnu dooprvdy. Věděla bych, že kdybych to promejšlela moc dlouho, tak pak vymyslim blbost.“
„Ale teď?“
„Mám limit. Rozhodnout se v poslední minutě je stejný jako se rozhodnout v první.“
Hodiny zapípaly. Seskočila ze stromu a běžela do deště. On jen zastavil bzučení. Jakoby jen přetočil zvuk z jednoho reproduktoru do druhého, cikády pokračovaly kde hodinky přestaly.
„To abych nezapomněla.“
„To aby sis pospíšila.“
Vyběhla ven z kruhu a byla ráda. Tentokrát to zase zvládla. Až ho příště potká, bude se bát. Ale věděla, že ho zase zavolá.
On pomalu vystoupil z kruhu, škitnul a pokračoval jako kdysi, než vstoupil. Bez času se špatně odhaduje čas. Tam kde jediný čas jsou peníze.
V tu chvíli si byla bezpečně jistá, že se jí to nezdálo a že tam opravdu byl kruh a že to co se tam stalo zásadně ovlivnilo alespoň jí.
„Počkej na mě!“
Zavolání jí zpěnilo předchozí myšlenku.
Otočila se a čekala na něj.
Docupital a zvesela se usmál. „Už pudeme domu co?“
„Jo.“
Cikády řvali až se jí z toho ježila kůže.
Jeho to vzrušilo. Cikády i její kůže.
Všimla si toho a plácla ho.
Šli mlčky, spojeni skříženými malíčky.
Přišli domu a on zamířil do své psí boudy.
Věděla jistě, že teď nejsou psi a že nikdy neholdovali tomuhle druhu fetiše. A že tam spí odjakživa.
„Jestli chceš tak nespi v boudě, je to úchylárna. Spi se mnou v ložnici.“
„Zvláštní. Máš pravdu, ale nechápu proč to nenapadlo mě samotnýho.“
Neodpustila si úšklebek.
Postupně se vysprchovali a převlékli do pižama.
Pak dlouho šukali jak psi.

Ráno byla sobota. Ale to bylo stále před nimi. Teď byla noc dělící pátek a sobotu, to páteční lepidlo co odkapává na vaše sny a voní po mokré omítce. Oba byli psi ve svém vlastním ráji. Ona skákala z travnatých převisů do kaluží, on válel sudy z nekonečného bahnitého kopce dolů. Byli to velcí psi, samá houně a plni klíšťat.

Probudili se s šestiminutovým rozestupem. Navzájem si četli ve výrazech dobrou pohodu, kterou tušili i na svých vlastních tvářích.
„Jdem prozkoumat tu mojí boudu,“ navrhl.
Bez odpovědi kývla na znamení, že to oceňuje jako bezvadný nápad.
Bouda slaboučce smrděla lidskou močí. Začínal si pomalu uvědomovat jak moc to celé nechápe.
„Teď si teprve uvědomuju, jak moc to celý nechápu,“ řekl.
Jen tiše špulila spodní ret a dávala tím znát, že je na tom podobně.
Oba dva bedlivě hledali jakýkoliv předmět uvnitř boudy. Ona si se zahnbením uvědomila, že mu ho chce dát k očuchání jako stopu a pak se jím nechat vést po pachu.
„Vyndám ten kobereček,“ řekl a vyndal kobereček, který byl zdrojem toho slabého zápachu moči.
„Dvířka,“ a koukla na něj jako by byli v béčkovém světě.
„Ubohý,“ dal ji za pravdu.
Rozhodně je nechtěl otevřít.
„Sroluj ten kobereček a hoď ho dolů!“ Nařídil jí náhodně.
Imponovala jí jeho nečekaná rozhodnost a tak bez jediné vedlejší myšlenky splnila příkaz, který jí dal.
Dvířka byla otevřená jen na moment, stačilo to však na to, aby se do místnosti dostala zatuchlá vůně plesnivějícího sklepa, pro oba tak líbezná.
On si představoval, že pod dvířky je šachta vedená hluboko do země. A protože nic neslišel dopadnout, myslel si, že se koberec v letu rozmotal a zaseknul o stěny šachty. Ta banální představa ho ne a ne opustit. Měl z toho špatný pocit, jakoby zaseklý kobereček na půl cesty ke dnu nějak spojoval jejich svět se světem na dně šachty.
„Teď si můžeme koupit psa,“ pronesla roztomile.
„Ale slibme si, že bude spát v této boudě,“ řekl spíše jako zbožné přání, než jako návrh na dohodu. Rozhlédl se po místnosti. Proč jen máme místnost určenou jen pro psí boudu?
Políbil ji na ucho. Oba se báli, že zešíleli.

Zatímco hledal na internetu různé psí rasy, ona v garáži hledala bílou barvu.
Bylo jí málo, ale naštěstí dost na kruh. Vešla do místnosti s boudou. Začínala o celé místnosti přemíšlet jako o boudě. Ta má v sobě další boudu. A o šachtě přemíšlela zase jako o další boudě. Boudová matrioška.
Chtěla ho vystrašit, proto celý ten nápad s bílím kruhem kolem psí boudy. Kruh ji nedal moc práce a barva v kbelíku vyšla tak tak.
Opatrně si lehla na zem, aby se vyhnula svým čerstvým tahům šťetce, nechtěla si zašpinit oblečení.
Strčila hlavu a levou ruku do psí boudy a třikrát zlehka zaťukala na dvířka do šachty.
„Boudo budko kdo v tobě přebívá?“
Odpovědí jí bylo slaboučké zachrastění.

Vrátila se k němu.
„Už jsi našel pejska?“
„Koukni na tohodle.“
„Jo to je on. Už mi jiný neukazuj. Vezmeme tohodle.“
„Já vim. Proč máš v oblíbenejch uloženejch tolik odkazů na stránky o pěstování cikád?“
Udělalo se jí nevolno a krkla si. „Bgzzzer.“ Zvláštně to v ní zachrastilo. Přišlo ji to jako dostatečná odpověď a on nic nenamítal.

Psa vzali z útulku. Oba byli rádi, že je už starý, cítil tak menší tíhu odpovědnosti. Vešli do boudy – už místnosti neřekli jinak.
„Myslim že sem neměla dělat to stim kruhem. Tomu psovi se teď stane to co …“
Chtěla říct „to co nám“, ale už si nebyla moc jistá komu a zda se to stalo. Věděla, že tam byl kruh.
„Já vim, žes udělala sračku.“
V tomhle něměl slitování, ten kruh byla hloupost.
Pustili psa. Jejich upřímnosti týkající se názoru na nakreslení kruhu pes vycítil. Očividně se hranici vyhíbal. Místnost byla naštěstí velká a tak zbívalo dost místa i vně kruhu. Koneckonců bouda je celá místnost a tak bylo vše v pořádku.
Tiše si oddechla, že pes zůstal vně.
Když se z pod dvířek ozvali dvě krátká zachrastění, pes se na ně vyčítavě koukl. Pak změnil výraz na smutnou prosbu.
„Je mi líto, v ložnici ale s náma nemůže být. Oba dobře víme proč.“
Nevesele mu na to kývla, ale nespouštěla oči z psa.

Ve snu zase navštívil psí tělo. To co se mu zdálo, později úspěšně vytěsnil z paměti. Všechno až na chrastění.
O jejích snech se nebudeme zmiňovat.

Ráno se oba šli zvědavě podívat do boudy. Pes spal mimo kruh. Zápach, který zaplňoval místnost však napovídal, že v noci byla dvířka otevřená. Kruh byl nějak vybledlejší, přičítala to tomu, že zapustil kořeny.
Oba začínali tušit, že hra se rozjíždí. A nevěděli, zda jí chtějí hrát dál. Věděl, že ona chce vzít psat do ložnice a toho se bál. Radši by vlezl do šachty. Nebo jí přikázal aby tam vlezla sama, i když necítil jistotu, že by rozkaz splnila zase stejně bezmyšlenkovitě.
Začínal z toho všeho mít hodně nepříjemn pocit, chtěl zase zažít srandu.
Jako dřív.
Nenáviděl ten kruh a ještě víc něco, co mu ten kruh jen matně připomínal. Tu husí kůži na jejích rukou a ty cikády. To bzučení.
„Nenuť mě, abych tam lezla. Víš, že tě poslechnu, ale nechci tam jít.“
„A mám tam vlíz já?“
„Pojď radši utýct,“ vykoktala ze sebe, jakoby se to bála říct, ale zároveň to chtělo ven.
„Nebo tam snad chceš poslat psa?“
„Ne.“ Rozhodnost v jejím hlase mu lichotila.
„Jediný řešení, který mi přijde v tuhle chvíli schůdný je zatáhnout do hry někoho dalšího. My jsme v patový situaci.“
Už je unavovalo chovat se ze všech sil intuitivně. Oba věděli, že ve chvíli, kdy to vyslovil se na tom oba ihned shodli. Ať někdo jiný řídí jejich chování. Oni se nerozhodovali, tekli jako řeka. Jejich společná harmonie měla za následek odtržení od světa, kde lidé musí komunikovat. Oni spolu žili v harmonii a proto je svět vydědil.
Vyděděnci mají právo k sobeckosti, když jsou vyděděni za ctnost. Tak to cítila zvláště ona.
On jen přemýšlel, proč je čas tak zamýchaný. A proč si prostor nechá líbit takové zacházení.
Šli hledat člověka. Pes šel poslušně s nimi.

Venku bylo vedro. On se s radostí potil, ona byla svěží a zamračená. Zatím nikoho nepotkali.
Pak kolem prošel zástup babiček. Babičku však nechtěli. A tak si jich babičky nevšimli.
Kolem prošel mladík. Nebyli si jím jistí a tak jim unikl.
Slepý kluk na kolečkových bruslích se prořítil vedle nich, histericky klepaje svou hůlkou. Ani se na sebe nepodívali, bylo to přeci evidentní.

Když je předjel, přidali do kroku a sledovali ho.
Všimla si, že ten kluk slabě chrastí. Svedla to na klukovo stvárnění echolokace.
„Betmen.“ Poznamenal suše.
To ještě nevěděl, že jednou ho bude oslovovat Sikejdamen.
Kluk dojel až na dětské hřiště, kde si sedl na lavičku. Oni si sedli vedle něj, každý z jedné strany. Pes si vlezl nenápadně za něj.
„Ahoj kluku, nebudeme se přetvařovat. Vybrali jsme si tě.“ Řekla tak svůdným hlasem, až cítil žárlivost.
A kluk na to: „Já si vybral vás. Jdeme.“
Zvedl se a oni dva za ním jako poslušní psi. Jejich poslušný pes smečku uzavíral.

Vždy když se ho pokusili na něco zeptat, jen máchl holí směrem odkud vycházely neartikulované pokusy o zdvořilé zahájení konverzace. Div jim nevyšvihl zuby.
„Až vám bude upřímná zdvořilost mateřským jazykem, pak se mnou můžete mluvit.“
Bolestně v nich zachrastilo zjištění, že tak lehce prokoukl jejich neupřímnost.

„Bouda je teď má, tím jste splatili dluh. Pes může spát se mnou. Vám náleží ložnice.“
Jeho velkorysost nebyla nabubřelá. Oddychli si, když si uvědomili, že jejich záměr nakonec došel realizace. Zvláště pak ona cítila vděčnost, za tu lekci slušného chování. Lekce jí navratila ztracenou naději, že slušnost není jen halucinace, jejíž existenci si vymyslela v jednom ze svých psích snů, aby si zachovala pojítko s dobou, kdy netekla jako řeka, ale byla svázána pohodlnými řetězi lidských konvencí a demencí.
Odešli do ložnice a nechali ho jen ve společnosti psa, kruhu a psí boudy s dvířky.

Když se za nimi zavřeli dveře, svlékl se do naha aby si nepoškodil oblečení. Brýle sundal jako poslední. Pak už jen opřel hůlku o stěnu, věděl že bude nepotřebná.
Pes ho sledoval s nelíčeným respektem. Kluk ho pohladil.
Když vstoupil do kruhu stalo se několik věcí najednou. Pes usnul. Jeho popadla na okamžik taková hrůza až strachy ejakuloval. Možná to bylo spíš šokem. Vidí.
Šel pomalu k psí boudě uprostřed kruhu. Pod nohama mu skřípěla podlaha. Jakoby skřípění podlahy byl povel pro postel v nedaleké ložnici, která začala ritmicky vrzat. A z pod poklopu vedoucího do šachty bylo slišet sílící chrastění. Na zátilku cítil tlak předtuchy, že ho tam brzy něco kousne. Rezignoval na to lépe uchopit co to znamená, mít barvu.
Došel k boudě. Sehnul se a bez otálení otevřel poklop. Ritmické vrzání nabralo vyšší frekvenci, naproti tomu chrastění pomalu ale jistě zpomalovalo. Zrychlující vrzání a zpomalující chrastění dohromady tvořili mystickou melodii. A psí bouda uprostřed kruhu se zaplňovala sborem cikád, které důstojně vylézaly z dvířek vedoucích do šachty. Nepříjemně se otíraly o klukovo tělo.
Ten už to nevydržel a podrbal si zátylek. Tím utrhl jedno křídlo z klubka, které se mu formovalo na zadní části hlavy, krku a zádech. Vrzání i chrastění v tom okamžiku skončilo a pes začal slaboučce a teskně výt ze spaní. Kluk na nic nečekal a skočil po nohou do šachty.
Několik dní pak strávil v podzemí.

Ráno jim pes škrábal packou na dveře ložnice. Ráno bylo moc brzy na to, aby ho vpustili dovnitř. Odvážili se až v poledne, smířeni ale s tím, že pokud ho do ložnice vpustí, budou muset místnost co nejrychleji opustit. Podle zvuků, které pes vydával, byl už skoro nepříčetný.
Když otevřeli dveře tak společně s kňučícím psem do pokoje vešla i známá zatuchlá plesnivá vůně, která jim byla tak líbezná. Věděli, co to znamená, a popadla je konstruktivní panika. Od otevřené šachty je dělila jen trajektorie skrz teď už provoněný vzduch. Svižně zavřeli dveře do pokoje, otevřeli okno a co nejrychleji utekli oknem z domu pryč se psem v náručí. Teď zde není bezpečno.

Reklamy
Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s