Příběh raracha – 1. kapitola

Jak se stal psancem a našel Švába

Tenhle rarach měl za svůj život spoustu jmen, ale jeho prvním jménem se stalo jméno Chlupomír Zazobanec. Rod Zazobanců byl velmi bohatým rodem již odnepaměti a Chlupomírovo dětství bylo relativně hezké, avšak nijak zajímavé a tak se o něm nebudeme v tomto příběhu zmiňovat. Když dospěl v mladého raracha, což je asi v devíti letech, rozhodl se, že je již dospělý a může odejít do světa. Vzal vak a do něj pár „nezbytných“ věcí jako je sada na kuchání hadů a další nenahraditelné pomůcky pravého zálesáka. Naposledy se rozloučil s rodinou a již chtěl odejít, vtom ho však dědeček chytil za ruku. „Tohle,“ řekl děd chraplavým hlasem a podával mu hadrový uzlíček, o kterém Chlupomír nic nevěděl, „je chlapče moje první, a taky nejmilejší, vařečka co mám. Opatruj ji pečlivě, jelikož mám tušení, že ji budeš ještě ve svém životě potřebovat. No, ale hlavně ji opatruj protože nechci abys jí ztratil ty holomku! Tak šťastnou cestu můj milý vnuku.“ Při těch slovech zavřel oči a v tu ránu spal stejně tvrdě jako spal často celé dny. Naštěstí seděl v křesílku, takže se při náhlém usnutí nezřítil. Chlupomír se naposledy ohlédl a vykročil vstříc novým dobrodružstvím. Došel až k hradbám městečka a tam se zastavil. Podíval se k bráně a všiml si že tam stojí Hrboslav Oháňka ve vojenské zbroji. „Safra, Hrboslav. To bude můj první úkol:Dostat se za bránu.“ Možná se ptáte proč si dělal Chlupomír starosti s ostrahou brány, ale kdyby jste byli žáky rarašské školy v Bukvičkově moc by jste se nedivili. Oháňka byl ten největší svalovec a hrubec mezi bukvičkovskými dětmi. A proto se ho každé malé rarůše bálo. Nemyslete si, že toho Oháňka nevyužíval. Každého mlátil a šikanoval. A nejvíce ze všech byl zasednutý na Chlupomírovi a jeho kamarádech. Oháňka je sice moc nebil, ale o to víc je okrádal. Chlupomír nebyl zrovna atlet, byl menší postavy a hubený nebyl ani omylem. Proto se Oháňkovi, jinak statečný rarach Chlupomír Zazobanec řečený Chlupáč, nemohl ubránit. Oháňka u nich vybíral takzvanou „daň z tlustého břicha“. Chlupáč daně platil řádně každý měsíc a občas musel i za své kamarády, což ukazuje jak byl chrabrý. Tolikrát už se svými společníky plánovali jak se zloduchovi postaví, ale vždy marně. Kdykoli se mu někdo postavil, dobře nedopadl. Dostal takovou nakládačku, že to jaktěživ nezapomněl. Možná, že teď přišla Chlupomírova chvíle. Doufal, že ano, protože jestli ne, bude to poslední chvíle v jeho životě. Již měl svůj plán připraven, byl to bláznivý plán, ten nejodvážnější v jeho dosavadním životě. Jelikož měl s sebou  své nenahraditelné pomůcky pravého zálesáka ,ve kterých byl i skládací kyj, měl o starost míň. Otočil se k Oháňkovi zády, aby ho neviděl a vyndal z vaku škatulku se skládacím kyjem. Otevřel ji a vyndal jednotlivé součástky. Složil ho a ujistil se že je pevně sešroubovaný. „Už to nemá cenu odkládat,“ pomyslel si, „musím to udělat teď! Uáááá!!!“ Rozběhl se s hurónským křikem a skládacím kyjem v ruce kupředu rovnou k Oháňkovi. Napřáhl se a vší silou praštil překvapeného Hrboslava do hlavy. Chlupomír byl tak trošku blázen, ale vrah ne. Proto si nevybral ten největší kyj co měl, ale jen kyj se jménem „drtič zubní skloviny“. Taky moc dobře věděl, že raraši mají pevnou lebku, v hodinách přírodopisu dával pozor. A z toho důvodu na síle svého úderu nijak nešetřil. Oháňka zaplatil za své delikty tvrdou daň. Okolo se rozlétli jeho zuby a městečkem se rozlétl jeho bolestný výkřik. Padl na kolena a z nesnesitelné bolesti náhle omdlel. Rychle se  kolem něj shlukl dav rarachů a v zápětí už ležel na ošetřovně s obvázanou hubou. Ale tohle samozřejmě Chlupomír nemohl vidět. Pádil co mu nohy stačily a nezastavil se do té doby, než si byl opravdu jist, že je z dohledu strážních věží města Bukvičkov. Teď si teprve Chlupáč uvědomil závažnost svého činu. „Vždyť já jsem zaútočil na člena rarašské gardy,“ pomyslel si s hrůzou. „Já jsem zločinec! Co když po mně teď půjdou jako po vrahovi? Co jen se mnou bude? Ach jo, to je ale ostuda. To je ostuda pro celej náš slavnej rod. Co by asi na to řekl praděda? Radši to ani nechci vědět. Ale aspoň teď uviděj kluci jakej jsem frajer!“ Když už byl dost daleko od Bukvičkova, zastavil a sedl si na pařez. Seděl tam asi hodinu a přemýšlel. Najednou ho z dumání přerušil neznámý hluk. Otočil se a uviděl, jak zmije požírá krysu. Ve chvíli, kdy uviděl zmiji představil si Oháňku. „Chudáček krysa,“ řekl si. „Ta je na tom jako já.“ Rychle chmátnul po nejbližším klacku a praštil do hada. Požírač krys se lekl a odplazil se do blízkého křoví. Zvedl hlodavce za ocásek a všiml si, že ho had kousl do nohy. Nenapadlo ho nic lepšího, než vzít nůž a useknout jí nohu. Pak si ale vzpomněl na hodinu ve škole, kdy se učili jak zabránit uštknutí. Věděl, že se musí podat zázračná protilátka, ale nevěděl jaká. Náhle ho napadla spásná myšlenka: „Pro každou otravu, naše kořalka je popravou,“ vykřikl „no jó, vždyť tady mám naší domácí pálenku!“ Chlupomír zašmátral ve vaku a vytáhl malou lahvičku. „Stačí kapka a je to v cajku.“ Otevřel zátku a trochu si loknul. „Vááá, ta píše!“ vyjekl. „Trochu si před prácí musím dát, jinak by mi to kurýrování moc nešlo.“ Potom co vychutnal kořaličku, vzal lahvičku a zbytek jejího obsahu vlil kryse do tlamičky. Ta kořalka byla opravdu silná a to se také projevilo na tom co začala krysa dělat. Krysa, tedy spíše krysí opilec, začala vydávat divné zvuky. Pro lidské ucho by takové skřípaní nebylo nic pěkného, ale rarachům takovíhle řev připadal jako píseň. A opravdu, po chvíli Chlupáč zjistil, že krysa zpívá. Pohodlně se usadil a poslouchal, když v tom náhle krysa přestala jako když utne. Spadla na zem a začala chrápat. Chlupomír ji chvíli pozoroval a pak se nakonec přemluvil. „Ale jó, nechám si jí. Vždycky jsem toužil po domácím mazlíčkovi. A teprve po takovým, který umí takhle krásně zpívat.Hodná krysička. Spinkej dál.“ Zvednul ji a položil na pařez, který předtím vystlal listím. „Pro dnešek toho už bylo dost, hajdy na kutě!“ Lehl si vedle nového kamaráda a zanedlouho spal stejně tvrdě jako krysa. Když se probudil, krysa ještě spala. „Nedá se nic dělat, musím jít sehnat něco k jídlu.“ Vstal a porozhlédnul se po lese. Okolo byly samé vysoké duby a skoro žádný keřík s bobulkami. Po čtvrt hodině však jeden našel. „A hele, maliny!“ zaradoval se. „Tak jich trochu natrhám. No, není to sice jídlo hodné králů, ale na hlad to postačí.“ Možná si říkáte, že obyčejné maliny člověka, ba ani raracha, moc nezasytí. Kdyby to byly obyčejné maliny, měli byste určitě pravdu, ale tohle nebyli obyčejné maliny. Byly to maliny z Temného hvozdu. Tyhle plody mají čarovnou moc. Když sníte tři je to jakoby jste jich snědli třicet, když deset jakoby jste jich snědli sto! Chlupomír nasbíral asi pět malin a šel směrem k tábořišti. Když dorazil, krysa už nespala. „Jakpak ti budu vlastně říkat?“ Napadlo náhle Chlupomíra. „Když jsem byl malej, tak jsem vždycky ze všeho nejvíc chtěl švába, ale kdykoli sem nějakýho dostal, brácha mi ho vždycky sežral.“ Náhle mu svitlo: „No jasně, budu ti říkat Šváb!“ Po pojmenování svého nového mazlíčka začal rozdělávat oheň. Už vyndával křesací kameny z torny, ale v tom si vzpomněl na Oháňku a všechna radost ho přešla. „Ty hlupáku jeden,“pokáral se „nemůžu přece rozdělávat oheň, vždyť by mě našli podle kouře! A vůbec, už bych měl jít zase dál. Ale před tím ještě něco musím udělat.“ Vyndal z torny provázek a udělal z něj obojek. Ten pak nasadil šedivému Švábovi na krk. Sbalil poslední věci a šel. Rozhodl se, že půjde do Blízké vesničky Jalovečná kde žije jen málo rarachů. Byl si vědom nebezpečí které mu hrozilo, kdyby ve vesnici byli vojáci, ale koneckonců je hrdina a tak trochu vojáků přece zvládne. Hlavně se ale chtěl pořádně najíst. „Doufám, že tam bude nějaký krejčí. Potřebuji oblek s kápí aby mě nikdo nepoznal. Peněz mám dost, celejch sedm tisíc nehtů.“ Sedm tisíc nehtů bylo opravdu mnoho, ale nemůžete se divit, když se nejstarší syn rarašího boháče vydá do světa, nemůže jít s prázdnou kapsou. Šlo se mu dobře, jelikož v lese zpívali ptáčci a hezky vonělo dřevo. Jalovečná ležela asi deset kilometrů na sever od Bukvičkova. Chlupomír nebyl sportovní typ, ale to neznamená, že by ho nebavili dlouhé výpravy. S kamarády často podnikal dlouhé túry, ale shodou okolností nikdy nezavítali do Jalovečné. To se však změní, protože Jalovečná byla na dohled. Již se stmívalo a tak se nebál vstoupit za dřevěné hradby města. Jalovečné na pohled vypadala chudší a méně vznešená než Bukvičkov, ale Chlupáčovi to nevadilo, byl rád, že sem dorazil. Došel na náměstí a oči mu jako magnet sklouzly k hostinci „U Opitého tchoře“. „Tak a teď se půjdu pořádně nažrat!“ Rozběhl se k hostinci a už nemyslel na nic jiného než na to, že se nají. Vyběhl ze stínu a přestal být ostražitý. To nebylo dobré, protože by si jinak všiml, že do vesnice přišla raraší garda. Vešel do hostince a posadil se ke stolu vzadu u okna, aby ho nikdo nepozoroval. V hostinci bylo teplo, ale nijak horko. Naštěstí si ho všimlo jen pár štamgastů. Už k němu přicházel hostinský, když se v tom náhle rozevřeli dveře a do hostince vstoupili vojáci. Chlupomír by si jich nevšiml, kdyby na něj v poslední chvíli nesyknul stařík s bílými vousy od vedlejšího stolu. Teprve když byl pod stolem si uvědomil, že ho ten děda celou dobu pozoroval. „Neviděl jste tady náhodou,“ začal se jeden voják dotěrně vyptávat hostinského „takového malého, tlustšího raracha?“ Hostinský, který neměl rád problémy se na chvíli zamyslel a potom řekl: „Nó, v Jalovečný je sice málo rarachů, ale špatně si tady nežijeme a proto máme břicha velký a obři taky zrovna nejsme. Takže na vaši otázku odpovím ano.“ „Zeptám se jinak ty jeden…“ Vyjekl vztekle kapitán, ale pojmenování hostinského si nechal pro sebe. „Nepřišel sem nějaký cizí rarach?“ Hostinský se zase chvíli zamyslel. Tentokrát si Chlupomír všiml, že se hostinský při přemýšlení dívá na onoho starce, který ho při příchodu gardy upozornil. „Nó, když myslíte cizince tak to je jiná. Cizáka jsem neviděl za poslední půl rok ani jednou.“ Kapitán se na hostinského ošklivě zaškaredil. „To si mohl říci rovnou ty vobejdo! Jdeme chlapi.“ Vojáci ho poslechli, pochodovali pryč a byli už u dveří, v tom se však kapitán naposledy otočil a štěkavým hlasem pronesl: „Stejně mi tady něco smrdí, však já si to tady ještě vobčíhnu!“ Otočil se a definitivně odešel. Chlupomír si konečně mohl oddechnout. Když se vyškrábal na židli a posadil se, přišel k němu hostinský a přátelským hlasem pronesl: „Pojď semnou mladej dozadu, aby tě tady ještě nenačapali!“ Chlupáč vstal a šel za hostinským do dveří za výčepem. „Vezmi to chvíli za mě Ludváne,“ křikl ještě hospodský na poskoka, „musím si na chvíli odskočit.“ Když vstupoval do stinné místnůstky, všiml si, že stařík již v hospůdce není. Dveře se docela zavřely. Do místnosti pronikalo světlo jen malým okénkem ve stropě a z toho důvodu byla v místnosti tma. Hostinský vytáhl ze záhybů své zástěry sirku, škrtnul a její plamen zapálil knoty svíček, jenž byly postaveny na starém stole. Šváb se nejspíš bál ohně, a proto ho Chlupomír zvedl, pohladil a posadil si ho na rameno. Hospodský sfoukl zápalku. „No jo,“ povzdechl si. „Ta věda jde hrozně dopředu, až se bojím co zase vymyslej! Třebas tyhle vohnivý dřívka, nebo jak voni tomu nadávají. Jako rarůšata jsme křesaly oheň kamenama a teď stačí vzít tenhle inštrument a je to co by dup. Ale abych nevodbíhal od tématu, pročpak tě mladej ty vojáci hledali? Na mě se můžeš spolehnout, já to nikomu nevyžvaním.“ Chlupomír chvíli přemýšlel, jestli to má hostinskému říct, ale nakonec uznal, že to hostinskému nemusí zapírat, jelikož kdyby ho chtěl prásknout, už by to mohl dávno udělat. „N-no, to víte. Chtěl jsem si vyřídit starý účty s jedním gaunerem. Vzal jsem kyj a majznul jsem ho po hlavě. Potíž je v tom, že patřil ke gardě.“ Hostinský se ušklíbl: „Hmm, to jsi to teda pěkně vymňouknul. No a co chceš dělat dál?“ „Chtěl jsem jít do světa na zkušenou,“ potichu zabreptal Chlupáč, „ale nějak se to nevydařilo.“ Hostinský ho přátelsky poplácal po zádech a zvesela mu řekl: „Ještě není všem dnům konec! Není nic ztraceno, takovýhle jako jsi ty se snadno ztratěj v nějakým velkým městě! Tys chtěl bej ten, jak voni tomu…, ten hrdina, že jo?“ „No, nebylo by to na škodu,“ přikývl. To byl vždycky jeho sen, zachraňovat ubohé pany před nebezpečím, bojovat ve válce po boku krále, poznat slasti slávy, být prostě hrdinou. „ Vy byste ho ze mě dovedl udělat?“ Zeptal se Chlupomír o poznání směleji. „No já asi ne, ale mám jednoho kamaráda, kerej by tě vyučil. Možná si ho už vyděl v hospodě.“ Chlupomír chvilku přemýšlel a pak mu to najednou došlo: „Není to ten starší vousáč? Ten co mě upozornil, že jdou vojáci?“ Hostinský se zašklebil. „Jó, to je von! Starej, dobrej  Hlodoun Jaktěkous! Je vidět, že jsi bystrej, z tebe bude dobrodruh jedna radost.“ Z ničeho nic začal Šváb štěkat, tedy jestli se dá říct, že krysa štěká, ale opravdu to tak znělo. Seskočil mu z ramene, přeběhl po stole a zahryznul se hospodskému do prstu. To už byl ale Chlupomír na nohou a přiskočil k hostinskému. „Pustíš ho, ty jeden hlodavče nestoudná!“ zařval Chlupáč na krysu. „Že se nestydíš kousat dobrosrdečnýho raracha, tfuj tajksl, to jsem si o tobě nemyslel!“  Šváb měl svého páníčka rád a proto pustil, ale kdyby nemusel, nejraděj by toho hostinského sežral. Chlupomír to Švábovi viděl na očích a nemohl pochopit co se to s tou jeho maličkou krysičkou děje. „Jauvajs, kskaru-hroch co to je za zlořáda!“ vykřikl hostinský, pak se však zasmál „Ha, ha, malý krysy vobčas bejvaj zbrklý, no jó ty jeden čerte!“ Pokusil se Švába pohladit, ale ten v cuku letu zmizel v Chlupomírově rukávu. Hostinský se znovu zasmál, ale bylo poznat, že se směje nuceně. „Chtěl bych si u vás koupit nocleh.“ Vzpomněl si Chlupomír na praktičtější věci. „Nic si kupovat nemusíš“ pravil velkoryse hospodský, „jsme snad dobří přátelé a mimo jiné bych po tobě něco chtěl, a tak by bylo nezdvořilý od tebe vybírat peníze za nocleh. Ty se chceš vydat do Města a můj nejmladší synáček se tam taky chystá, takže kdybys ho doprovázel, byl bych ti velice vděčnej.“ „Nuže ujednáno!“ pravil Chlupomír, jemuž společnost na jeho výpravě nevadil, ba naopak. Hostinský se usmál a řekl: „Tak abychom pomalu šli, zákazníci čekaj. Tvůj pokoj je v druhym patře, má číslo šest, jeden z nejkomfortnějších co tu mám.“ S tím vstal a otevřel dveře od místnosti. Chlupomír potichu proklouzl a v tu ránu byl dole, ve svém pokoji. Je dobré ještě něco říci k rarašské architektuře. Raraši nejsou geniálními mysliteli, a proto se není čemu divit, když nejsou ani geniálními architekty. Proto nejsou zruční ve stavbách budov směre do výšky. Vždy jim to spadne. Malé strážní věžičky sice zvládnou, ale něco složitějšího je nad jejich síly. Nestaví budovy vzhůru, ale směrem dolů. Nejčastěji bydlí v jeskyních, které nejsou nákladné na stavby. Avšak někdy budovy také staví. Budují je na vyvýšeninách, hloubí do nich nory, jako hobiti, avšak nebojí se hloubit směrem do hloubky. V hlavním městě rarašího království stojí veliký hrad Nora, sídlo rarašského krále, který navenek nevypadá nijak majestátně, menší kamenná věžička, ale má třicet pater pod zem, čímž se řadí mezi nejrozsáhlejší stavby středního Temného hvozdu. Patra se počítají takto: Venkovní patro je první patro a čím hlouběji, tím vyšší patro. Ale zpátky ke Chlupomírovi. Když přiběhl na pokoj, sundal plášť a pustil Švába, aby se proběhnul a uvědomil si, že má  vlastně hlad. „Ani jsem se nenajedl! No, zajdu eště za tím hostinským.“ Vstal, ale když chtěl otevřít dveře někdo zaťukal. Šváb začal štěkat. „Co když jsou to vojáci?“ pomyslel si. „Možná to je celá garda, co když mě sem ten hostinskej nalákal a teď mě rozsekaj na cucky! Ale nevzdám se bez boje.“ Na stěně byla pověšená zdobená dýka. Sundal ji a čekal až vojáci vyrazí dveře. Ozvalo se druhé zaklepání a po chvíli se začala klika (Jeden z významných rarašských vynálezů té doby, což ukazuje, že ten pokoj byl opravdu komfortní.) pohybovat. Došla do polohy, kdy se dají dveře otevřít a tak se také stalo. Dveře se rychle otevíraly. Déle už Chlupomír nečekal. Rozběhl přímo proti postavě před ním a než si všiml kdo to je, vrazil do ní a ta sebou práskla o zem. Všude se rozhodily táci s jídlem a nádoby plné vychlazených tekutin. Zdobená dýka se zabodla do stěny naproti dveřím. Ta postava byla hostinský. „Ksakru-hroch, co se to tady děje!“ Vyjekl hostinský. „Promiňte, já, já, já jsem si myslel, že jste vojáci, teda voják, teda…eee.“ „Vidím, že jsi to s tím hrdinováním vzal nějak zhurta!“ „Promiňte já nechtěl.“ Zazelenal se Chlupomír (raraši se nečervenají). „To nic, tak tady nestůj a pomož my to sesbírat.“ Zasmál se hospodský. Sesbírali jídlo ze země a hostinský zašel pro nové pití. Bylo kolem poledne a Chlupáčovi už značně vyhládlo, proto se není čemu divit, když jídlo do sebe naládoval jako do díry skřetů. Hostinský s ním zůstal, ale nejedl. Nezávazně si povídali a když Chlupomír dojedl, ještě hodnou chvíli tam zůstal. „ …a pak mu řeklo, mam tě ještě rádo, ale ty smažený červy se ti nepovedli!“ Dořekl Chlupomír vtip a hostinský vyprskl smíchy. Chlupomír uměl bravurně přednášet vtipy a tenhle patřil k jeho perlám. Už hodnou hodinu si navzájem vypravovali vtipy (což byla oblíbená rarašská zábava pro zpestření nejedné chvilky) a proto je oba bolelo břicho. „Já už budu muset jít, už tam Ludván vobsluhuje moc dlouho sám, eště něco poplete a budu z toho mít potíže. Pokusím se ale co nejdřív přijít a přivést sebou někoho.“ povídá hostinský, o kterém Chlupomír zjistil, že se jmenuje Kaštan Hniloba a také, že rod Hnilobů žije odnepaměti zde v Jalovečné, kde Kaštan pokračuje v provozování hospody už po sedmou generaci. „Tak naschle a ať jdou kšefty dobře!“ Dveře se zavřeli a hostinský odpochodoval za zákazníky. „Co budu dělat?“ Pomyslel Chlupomír. Bylo okolo tří hodin odpoledne a Chlupáč byl dosyta odpočatý. Nejprve pořádně prozkoumal pokoj. Měl čtyři místnosti: dvě ložnice, salónek a do čtvrtého pokoje, jestli to vůbec byl pokoj, vedla malá dvířka, která nešla otevřít. Chlupomír chvíli přemýšlel co by mohlo být za nimi: Spižírna, další pokoj, nebo něco jiného? V přemýšlení však nemohl déle pokračovat, jelikož ho z něho vyrušila série malých výbuchů po kterých následovala obrovská rána. Následoval krysí pískot, který nabíral na intenzitě. Obrovskou rychlostí kolem Chlupáče proběhl Šváb a než se Chlupomír stačil vzpamatovat, podběhla krysička pod neznámými dveřmi a pak byl slyšet pouze cvakavý klapot jejích nožek, jak běží mokrou chodbou, ale klapot zanedlouho také zmizel.

Příspěvek byl publikován v rubrice Povídky. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s